Vladimír Megre - Anastasia 8.1 část 1 Nová civilizace

Vybrané úryvky z knih

Vladimír Megre: ANASTASIA 8.1 ČÁST 1 NOVÁ CIVILIZACE

kniha osmá, přeložila Valentýna Lymarenko-Novodarská, rok vydání 2005 (ruské vydání 2005)

Podle Anastasie text této knihy má v sobě uložené spojení písmen a kombinaci slov, které příznivě působí na člověka. Pocítit tento vliv je možné při čtení, když na sluch nepůsobí zvuky umělých předmětů a mechanismů.  Přirozené zvuky – zpěv ptáků, šumění deště, šelest listí na stromech – pomáhají příznivému vlivu. ...

JADERNÝ ODPAD

KAPITOLA VÍTĚZSTVÍ NAD RADIACÍ, str. 15-18

Můj devítiletý syn stát přede mnou mokrý, se zraněnou rukou, ale jist sám sebou. A o řešení problému skladování jaderných odpadů mluvil klidným a jistým tónem. Bylo to velmi zvláštní. Vždyť není vědec, jaderný fyzik, nenavštěvuje ani obyčejnou školu. Velice divné. Na břehu jezera v tajze stálo mokré dítě a uvažovalo o bezpečném skladování jaderných odpadů. Nedoufal jsem, že vyřeší tento problém aspoň s minimálním úspěchem, a jen proto, abych udržel rozhovor, jsem se zeptal:

„No a k jakým konkrétním závěrům jsi došel?“

„Z mnoha variant je, myslím si, nejúčinnější jejich rozptýlení.“

„Nechápu, rozptýlení čeho?“

„Odpadů, tatínku.“

„A to jak?“

„Pochopil jsem, že v malých dávkách není radiace vůbec nebezpečná. V nevelkém množství je všude: v nás, v rostlinách, ve vodě, v mracích. Ale když zkoncentruje na jednom místě, vzniká reálné nebezpečí. Na jaderných úložištích, o nichž vyprávěl dědeček, jsou radioaktivní předměty zkoncentrovány umělým způsobem na jednom místě.“

„O tom všichni vědí. Radioaktivní odpady se svážejí do speciálně postavených skladů, které jsou pečlivě chráněné před teroristy. Speciálně vyškolený personál sleduje, aby nebyla porušena technologie skladování.“

„Správně, tatínku. Ale nebezpečí stejně existuje. A katastrofa je neodvratná, její příčinou je něčí záměrná myšlenka, která lidem vnucuje nesprávné řešení.“

„Takže tvá myšlenka se postavila na odpor zhoubnému?“

„Ano, vypustil jsem do prostoru svou myšlenku. A ta zvítězí.“

„A konkrétně, jak vyřešila tvá mysl otázku bezpečného skladování jaderných odpadů?“

„Všechny jaderné odpady shromážděné ve velkých úložištích je třeba rozptýlit- to je má myšlenka.

„Rozptýlit- znamená rozdělit na sta tisíce, nebo dokonce miliony malých kousíčků?“

„Ano, tatínku.“

„Jednoduché řešení. Ale zůstává hlavní otázka- kde se mají skladovat tyto malé kousíčky?“

„Na rodových statcích, tatínku.“

To, co jsem uslyšel, bylo tak nečekané a neuvěřitelné, že jsem nějakou dobu nevěděl, co mám říci. Pak jsem vykřikl:

„Nesmysl! Vymyslel jsi úplný nesmysl, Volovo.“

Pak jsem trochu popřemýšlel a již klidněji řekl:

„Samozřejmě, že pokud jaderné kousíčky budou rozptýleny po různých místech, globální katastrofě bude možno předejít. Jenomže nebezpečí budou vystaveny miliony rodin, které se rozhodnou žít na statcích. Ale vždyť všichni lidé chtějí žít v ekologicky čisté krajině.“

„Ano, tatínku, všichni lidé chtějí žít na ekologicky čistých místech. Ale taková místa na Zemi již téměř nezůstala.“

„A tady, v tajze, také není ekologicky čisté místo?“

„Toto místo je poměrně čisté. Ale není ideální, není původní. Ideální již nezůstala. Stává se, že mraky z různých míst sem přinášejí kyselé deště. Bylinky, stromy a keře je zatím zvládají, ale znečištěná místa jsou každým dnem ještě špinavější. A počet takových míst každým dnem roste. Právě proto teď nesmíme ustupovat, musíme je měnit.

„Musíme vytvářet čistá místa,“ tak říká máma.

Z mnoha možných variant má mysl vybrala jednu, jinou nemá. Rozptýlit malinké kousíčky, „ovládnout“ je, získávat z nich užitek pro život a uchovávat po jednom na statku je bezpečnější- tak říká má mysl.“

„A kde na statku? V komoře? V trezoru? Má se tato kapsle s radioaktivním obsahem uchovávat ve sklepě? Tvá mysl ti to ještě nenapověděla?“

„Kapsli j třeba uchovávat zakopanou pod zemí, ne méně než devět metrů.“

Zamyslel jsem se nad synovým návrhem, navenek neuvěřitelným, a stále víc jsem se přikláněl k myšlence, že přece je v něm racionální jádro. Při nejmenším varianta uchovávání jaderných odpadů, již navrhl, skutečně úplně vylučuje možnost rozsáhlých katastrof. Co se týče znečištění na konkrétním místě, lze se mu vyhnout a k tomu ještě získat užitek.

 

 

 

MUDRC ANASTASIE

KAPITOLA ZÁHADNÁ PROCEDURA, str. 46-47

„Takže v dědečkovi je zachována všechna informace o minulosti?“

„Ano, tatínku. Náš dědeček je velký žrec a mudrc. Je pouze jeden člověk, dnes žijící na zemi, který ho svou silou nesmírně předstihuje.“

„Kde teď žije ten nejsilnější a nejmoudřejší, víš to? Zřejmě je to hlavní žrec?“

„Je to naše máma Anastasia, tatínku“

„Anastasia? Ale jak, odkud může mít větší informace a znalosti, než měl pradědeček?“

„Dědeček říká, že příliš velký objem informace mu překáží. A že na něco může zapomenout. Ale mámě ani trochu nepřekáží, protože v ní není žádná informace.“

„Jak tomu mám rozumět? Jednou ví víc, podruhé vůbec nemá informace?“

„Špatně jsem se vyjádřil, tatínku. Máma Anastasia má všechnu informaci… No, zkrátka… Má jí mnohem víc, jenže je stěsnána do citů. A v potřebný čas je schopna okamžitě pocítit to, nad čím dědeček musí přemýšlet den nebo dva, a možná i víc.“…

….,,Ptal jsem se mámy, proč vím méně než mí pradědečkové. Také méně než ona a ty, tatínku. Máma mi odpověděla: „Všechny Vesmírné pravdy, synku, všechna informace, střádaná od původních pramenů, se vždy každému člověku dávala bez zatajení. Ne všichni lidé jsou schopní ji pochopit a použít, protože cíl jejich života a snažení duše neodpovídají vesmírnému snažení. Člověk je volný, má úplnou svobodu a právo si vybrat svou cestu, ne vesmírnou. Ale Bůh má také právo se rozhodnout kdy, komu a jak napovědět. Nebuď smutný z toho, že v tobě nejsou dostatečné znalosti. Hledej svou touhu a věř, že ti všechno bude dáno vrchovatou měrou, pokud touha v tobě zrozená bude důstojná stvoření.“

 

 

NAŠE ZDRAVOTNICTVÍ

KAPITOLA BOŽSKÉ STRAVOVÁNÍ, str. 56-58

„Rozumíš, Anastasie, všechna logika nasvědčuje právě tomu, že lidé minulosti měli značně větší znalosti než dnešní člověk. Dokonce lze říci, že nezměrně větší. Vypadá to, že díky těmto znalostem zdravotnická péče byla značně dokonalejší než dnešní. Ale je těžké si uvědomit, že všechny nemocnice, lékárny a vědecké instituce jsou nepotřebné. To je neuvěřitelné, jak se vyvíjí situace! Člověk vedrusské civilizace, náš předek v případě churavosti snědl bylinku, vypil odvar a neduh byl pryč. Člověk dnešní civilizace, když onemocní, jde do nemocnice, platí doktorovi peníze za vyšetření, ten mu předepíše nějaké prášky nebo injekce, člověk opět platí peníze za léky a dosti často velké. Úředníci z ministerstva říkají, že se v lékárnách prodává třicet procent padělků. A také se objevují různé nevyléčitelné nemoci. Jako by někdo schválně zničil dokonalé znalosti a nahradil je iluzorními nebo méně efektivními. Mimochodem, oficiální medicína se i teď k lidovým léčitelům chová ostýchavě, zřejmě proto, že jsou jejími konkurenty. Ale proč stát a společnost nechápou, že pokud se po staletí, po tisíciletí lidstvo efektivně léčilo za pomoci lidové medicíny, za staletí nastřádalo obrovskou zkušenost, je třeba ji rozvíjet, studovat? Vždyť tyto znalosti by se mohly vyučovat ve školách?

Ale tehdy se celý byznys, kterým se zabývá současná medicína, zhroutí… neuvěřitelné! Anastasie! To je neuvěřitelné. Zdá se mi, že začínám chápat: dnešní medicína se ve větší míře zabývá nejobyčejnějším podnikáním než- li léčením. A pokud je to podnikání, tak pro ty korporace, jež vyrábí prášky, je výhodnější, aby lidé byli nemocní. Čím více nemocných, tím větší zisk. Podle zákonů byznysu se při takové situaci množství nemocných bude neustále zvětšovat. Je to nemravní systém. Začínám s utvrzovat v tom, že zdravotnictví daleké minulosti bylo značně racionálnější a efektivnější.“

 

POZEMEK PRO SVOU MILOVANOU

KAPITOLA MILIARDÁŘ, str. 102-103

„V dětství… V mládí… Zamiloval jsem se do jedné dívky. Ale tehdy jsem nevěděl, že jsem se zamiloval. Byl jsem ženatý s jinými ženami. Věnoval jsem se byznysu. S touto dívkou jsme se neviděli padesát let. Nevzpomínal jsem na ni. Nedávno jsem si vzpomněl. Pochopil jsem, že je jediným člověkem, který mne upřímně miloval. Miluje i teď. Ale nevěděl jsem o tom. Dokonce jsem na ni nevzpomínal. A ještě jsem pochopil, že pouze ji jedinou bych mohl milovat. Setkali jsme se s touto dívkou. Teď už je samozřejmě, v pokročilém věku. Ale pro mne zůstala taková, jaká byla. Miluje zahradu. Všechno dělá krásně. A mně se zachtělo, aby kolem ní byla krása. A dobří sousedé. Je lepší, aby kolem žili dobří, šťastní sousedé. Ale jak to udělat? Věnoval jsem se byznysu a shromáždil jsem nějakou částku peněz. Koupil jsem půdu, rozdělil ji na pozemky, vymyslel tyto smlouvy. Udělal jsem to pro svou milovanou. Ale možná, že jsem to udělal pro sebe.“

Poslední větu John Heitsmann pronesl, jako by se ptal sám sebe, a mluvil dál, jako by neviděl lidi stojící před ním, jako by uvažoval nahlas sám se sebou.

„Pro něco žijeme. Pro co? O něco usilujeme. O co? Brzy zemřu, co po mně zůstane? Jen prach. Ale teď nezemřu, dokud neuskutečním svůj projekt. A zanechám po sobě něco věčného, zanechám zahradu pro svou milovanou. Zanechám zahrady. Nejdřív jsem chtěl jednoduše najmout mnoho pracovníků nebo podepsat smlouvu s velkou firmou, jež se zabývá krajinářským designem. Podepsat smlouvu, aby se pracovníci starali o rostliny. Ale potom jsem pochopil. Krása, pokud není něčí, vypadá nějak neživě. Proto jsem se také rozhodl udělat to tak, aby byla něčí. Proto vám odevzdávám pozemky a domy a na oplátku vás žádám pouze o krásu pro svou milovanou. Neuvěřili jste v reálnost podmínek, jež se nabízejí ve smlouvě. Nechápali jste, jaký cíl sleduje strana, která nabízí takové smlouvy. Teď ho znáte.“

John Heitsmann zmlkl. Mlčeli také lidé stojící v sále. Jako první přerušila ticho žena, která před tím vyjadřovala největší nedůvěru. Nejdřív rychle šla k řadě stolů u pódia s rozloženými smlouvami, požádala jednoho ze sekretářů, aby napsal její jméno, a podepsala kontrakt, aniž by jej přečetla, pak se otočila k lidem stojícím v sále a řekla:

„Ano, podepsala jsem. Podepsala jsem první. Tím vejdu do dějin. Protože jsem první. Jen se nad tím zamyslete: žádný muž, ať byl jakkoliv bohatý, nezařídil větší dárek pro svou milovanou, než tento člověk stojící na pódiu. A víc udělat není možné.

 

 

OBRAZY V SOUČASNOSTI

KAPITOLA VĚDA O OBRAZNOSTI A V ČÍCH RUKOU JE IDEOLOGIE STÁTU, str. 141-142

Pojďme se zamyslet, proč za poslední roky v krásné literatuře, kinematografii, televizi našeho státu vzniklo tak málo pozitivních obrazů? Obrazů, jež jsou schopná nadchnout lidi, vést je, pomáhat v budování překrásné budoucnosti pro děti. My si je ještě pamatujeme a žijeme těmito obrazy ,ale co naše děti?

Jsme ujišťování, že je to zájem většiny: všichni lidé se chtějí dívat jen na hollywoodské krasavice, pořady o vyřizování účtů mezi zločinci, slyšet informace o krvavých událostech. Lež! Lidé to nechtějí! Říká se nám: nechceš- nedívej se, nelíbí se ti- neposlouchej. Prý, svoboda volby. Není to úplně tak. Přesněji, vůbec to tak není. Volba ve skutečnosti neexistuje! Nemají ji děti ani dospělí, a už vůbec ne starší lidé. Pokud nejsi zatvrzelým, cynickým a bezduchým člověkem, cesta k nakreslenému blahobytu je uzavřena. A jiná cesta neexistuje. Copak to tak kolem vás není? Nebo kolem nás? Celá tato bakchanálie se podsouvá záměrně. Již dávno jsou vypracovány speciální, skryté mechanizmy výběru. Básníci, pedagogové- novátoři, režiséři, spisovatelé, kteří si dovolí stvořit pozitivní obrazy, jsou tvrdě pronásledováni. Pro ně jsou jednoduše všechny dveře zavřené.

 

 

PROSTOR LÁSKY

KAPITOLA HEKTAR - KOUSÍČEK PLANETY ZEMĚ, str. 180-184

Stejně jako tenkrát. Rok 2003. Švýcarsko. Curych. Mezinárodní fórum. Pozvali mě tam organizátoři a přidělili mi čas na vystoupení. Začal jsem mluvit o ideji zrozené v Rusku, ale sál mě moc nevnímal. Otázka ze sálu:

„Jakým způsobem spojujete hektar půdy s duchovním formováním člověka? Možná, že pro Rusko je důležitý problém obdělávání půdy, ale v Evropě jsou tyto otázky dávno vyřešeny. Sešli jsme se tady, abychom si popovídali o duchovnosti.“

S rozechvěním jsem začal odpovídat:

„Mluvím o hektaru půdy, o zřízení rodového statku a někdo si myslí, že je to primitivní. Že je třeba mluvit o velkých vědách a duchovnosti proto, že takové je téma prestižního evropského fóra. Jsem informován, že v tomto sále přede mnou sedí známí evropští pedagogové- novátoři, filozofové, spisovatelé, kteří píší o duchovnosti, i jiní neméně proslulí lidé, kteří přemýšlejí o duchovnosti. Ale právě proto, že si uvědomuji, kdo se teď přede mnou nachází v tomto sále, mluvím o hektaru půdy. Pánové, jsem si jist, že pojmy jako láska, duchovnost, rozhodně mají získat svou materiální podobu.

Hektar půdy, který mám na mysli a o němž mluví Anastasia, není pouhým hektarem půdy. Je to prostor, jehož prostřednictvím budete spojeni s kosmem. Na tento prostor, a tudíž na vás, budou reagovat všechny planety vesmíru. Budou vašimi přáteli, pomocníky a spolutvůrci.

Podívejte se, co se stává podle zákonů přírody: obyčejná květina- kopretina- i ona je nerozlučně spjatá s kosmem, s planetami, se sluncem. Květina otevírá své lístečky, když vychází slunce a zavírá je, když slunce zapadá. Jsou ve vzájemné harmonii. Biliony kilometrů a světelných let je nemohou rozdělit. Jsou spolu- velké Slunce a malinká pozemská květina. Ony vědí, že pouze spolu jsou tvůrci velké vesmírné harmonie.

Každá pozemská bylinka reaguje nejen na slunce. Reaguje na jiné planety, reaguje na člověka, na energii jeho citů. Vědci prováděli takový experiment. K pokojové květině připojili čidlo, ručičky přístroje zaznamenávaly nejmenší energetické impulzy, jež vydávala květina. Do pokoje postupně vcházelo několik lidí. Jeden prošel kole, druhý přišel blíž a zalil květiny, třetí vešel a utrhl lísteček. Přístroje zaznamenaly, že když do pokoje vcházel člověk jenž utrhl lísteček, rostlina se začínala chvět a ručičky přístroje se odchylovaly.

Často lze pozorovat také následující fenomén: květiny vadnou, když člověk odjíždí. Takže chápeme, že všechny rostliny reagují na člověka. Mohou jej milovat a nebo nemilovat. Tudíž sdělovat svým planetám lásku nebo nelásku.

A teď si představte, že máte nějaký prostor- hektar půdy. Nejen hektar půdy, na kterém jsou zasazeny brambory na prodej, ale hektar půdy, na němž jste začali tvořit s určitou mírou uvědomělosti, s určitou úrovní duchovnosti.

Máte své teritorium, na němž je množství rostlin, které nevysadily námezdní pracovníci, ale bezprostředně vy. Každá rostlinka, každá bylinka se k vám chová s láskou a ty to rostliny, živé bytosti, jsou schopné pro vás sebrat všechny vesmírné energie. Sebrat a odevzdat je vám. Rostliny jsou vyživovány nejen energií země. Vždyť víte, že jsou rostliny, které mohou růst bez půdy.

Před pěti tisíci lety žili ve starověkém Egyptě žrecové, kteří vytvořili množství náboženství. A tito žrecové řídili celé národy. Byli nejbohatšími lidmi té doby. Ve sklepech jejich paláců byly uchovávány truhlice se zlatem a klenoty. Znali mnoho tajných věd, pro radu a pro peníze za nimi chodili faraóni. Ale každý z vysoce postavených žreců měl svůj hektar půdy, na němž nedovolovat pracovat otrokům. Tito nejbohatší lidé znali mnoho věd, znali tajemství hektaru. Na zdech starodávných chrámů Egypta, žrecovských chrámů bylo napsáno: „Nepřijímej potravu od svého otroka.“…

….Egyptští žrecové a senátoři starověkého Říma věděli, která strava je člověku prospěšná. Produkty, jež teď konzumujeme, v žádném případě nelze používat k jídlu: je to „mrtvé“ jídlo. Je velký rozdíl mezi plodem, který utrhnete z keříku a ihned zkonzumujete a tím, který s prodává v obchodě. Tady nejde jen o to, že už je zvadlý, jde o to, že nemá energii. Nemůže živit lidskou duši. Již nemluvím o tom, že náš technokratický svět stvořil takové druhy rostlin, které jsou mutanti.

Tudíž, pokud nemáte svůj hektar půdy, nikde nenajdete potravu důstojnou člověka. Můžete vzít peníze a koupit si nějakou zeleninu. Ale musíte vědět: tato zelenina nerostla pro vás. Ona vůbec nerostla pro člověka. Rostla pro peníze.

Neexistují nemoci, jež by nemohl vyléčit Prostor Lásky, ten prostor, který jste stvořili svýma rukama a duší. Lidé jsou Boží děti. Svět rostlin a zvířat, vzduch a okolní prostor jsou také Boží výtvory. A všechno společně není nic jiného než materializace božího ducha. Pokud někdo o sobě říká, že je vysoce duchovním člověkem, ať ukáže materializaci své duchovnosti…

…Povězte mi, kdo více potěší Boha: člověk, který řídí tramvaj, nebo člověk, který proměnil v ráj byť malinký kousíček země? Samozřejmě, že ten druhý.

Je možné otevřít dnešním lidem cestu do kosmu? A naučit je ovládat Mars, Měsíc? Není! Protože se tam objeví zbraně, špína, budou tam stejné války jako na Zemi. Ale vždyť člověk je stvořen pro to, aby ovládal jiné světy. A stane se to pouze tehdy, když pochopí a osvojí Zem. Způsob osvojení vesmírných planet není technický, je psychotelepatický.

Člověk si musí uvědomit, v čem je skutečná krása vesmíru.

Vaše město Curych je považováno za krásné. Můžeme tisíckrát říci, že je krásné. Ale co konkrétně je v něm krásného? Ano, je tady velice čisto. Ano, je mnoho, podle vzhledu, zabezpečených lidí. Ale copak je krásná zen uválcovaná asfaltem? Copak je to dobré, že pouze na některých místech proráží zelené ostrůvky? Copak je to dobré, že v centru vašeho města umírá velkolepý strom- cedr? Dusí se kouřem. Dusí se výfukovými plyny. Neumírá a nedusí se jen on. Těmito plyny se dusí člověk, jenž chodí tímto městem.

Musíme se zamyslet nad tím, co jsme natropili na této zemi. A je lepší, když budeme mluvit velice jednoduše. Ať si každý z nás vezme malinký pozemek, dá dohromady všechen svůj rozum a všechnu svou duchovnost a vytvoří byť malinký, ale konkrétní ráj. Promění malinký kousíček půdy na velké planetě v kvetoucí zahradu, materializuje svou duchovnost, jak to udělal Bůh. Pokud to uskuteční miliony lidí v různých státech, celá Země bude kvetoucí zahradou a nebudou války, protože miliony lidí se budou s láskou oddávat velkému tvoření.