Vladimír Megre - Anastasia 4.díl Stvoření

Vybrané úryvky z knih

Vladimír Megre: ANASTASIA 4. DÍL STVOŘENÍ

kniha čtvrtá, přeložila Valentýna Lymarenko-Novodarská, rok vydání 2002 (ruské vydání 1999)

Podle Anastasie text této knihy má v sobě uložené spojení písmen a kombinaci slov, které příznivě působí na člověka. Pocítit tento vliv je možné při čtení, když na sluch nepůsobí zvuky umělých předmětů a mechanismů.  Přirozené zvuky – zpěv ptáků, šumění deště, šelest listí na stromech – pomáhají příznivému vlivu. ...

Energie lásky

KAPITOLA POČÁTEK TVOŘENÍ, str. 14 

Svou nevědomou energií Bůh v sobě zrychloval pohyb všech vesmírných energií. Nadšení je stěsnávalo do semínka v Jeho Duši.

A najednou pocítil dotek. Ze všech stran, všude Jej ožehla neznámá energie a hned se vzdálila, na dálku svým teplem ohřívajíc, nějakou novou silou naplňujíc. A vše, co bylo vakuem, se najednou rozsvítilo. Vesmír uslyšel nové zvuky, když se Bůh zeptal s něžným nadšením.

„Kdo jsi? Jaká energie?“

Odpověděla mu slovem hudby:

„Jsem energie lásky a nadšení.“

„Mám v sobě tvou částečku. Dokázala zadržet energie pohrdání, nenávisti a zlobu.“

„Jsi Bůh, Tvá energie- touha Tvé duše- dokázala všechno uvést do harmonie. A jestli má částečka jí pomohla, tak mne vyslechni, o Bože, a pomoz mi.“

„O co žádáš? Proč ses mne dotkla vší silou svého ohně?“

„Pochopila jsem, že jsem Láska. Nemohu částečně… Chci se Tvé duši odevzdat celá. Vím, že mne celou do sebe nevpustíš, aby se neporušila harmonie mezi dobrem a zlem. Ale zaplním vakuum kolem Tebe sebou. Ohřeji všechno uvnitř, kolem Tebe. Nedotknou se vesmírný chlad a mlha Tebe.“

„Co se děje? Co? Ještě silněji si zazářila!“

„Ne já sama. Tohle je tvá energie! Tvá duše! Pouze se odrazila ode mne a odražené světlo do tvé navi vrací se.“ (pozn. nav = neviditelný svět)

Vzkřikl odvážný a cílevědomí Bůh, nadšený Láskou:

„Vše se zrychluje. Vše ve mně bouří. O, jak je překrásné nadšení! Tak ať se splní výtvory mé touhy Láskou zářící!“

 

Bůh, milující otec

KAPITOLA JABLKO, KTERÝM SE NELZE NASYTIT, STR. 41

„ Pročpak se najednou tak vzrušuješ? Řekni konkrétněji. Kde, v čem jsou dnešní projevy boží lásky k nám?“

„Až budeš ve městě, podívej se pozorně kolem sebe. Živý koberec zázračné trávy je pokrytý bezduchým asfaltem, kolem ze škodlivého betonu, se tyčí giganti, kterým se říká domy, mezi nimi kmitají auta, čoudící smrtelný plyn. Ale mezi kamennými kolosy, jen co najdou malinký ostrůvek, vyráží travička a květiny. Výtvory Boha. Šustěním listí, zpěvem ptáků stále vzývá své dcery a syny, aby si uvědomili dějící se a vrátili se do ráje.

Stále se zmenšuje ze země jdoucí Lásky záření, již dávno by se zmenšilo i sluneční odrážení. Ale On svou energií neustále zesiluje životadárnost slunečních paprsků. Jako i předtím miluje své dcery a syny. Věří, čeká, touží, jak jednou, za dalšího úsvitu, člověk si najednou uvědomí a jeho pochopení vrátí zemi původní kvetení.“

„Ale jak se na Zemi všechno stalo proti Božím touhám a něco nepochopitelného se děje dál tisíce a možná miliony let? Jak je možné stále čekat a věřit?“

„Pro Boha čas neexistuje. Jako v milujícím rodičovi nezmizí v něm víra. A díky této víře my všichni teď žijeme a sami tvoříme svůj život, používajíce svobodu, danou nám otcem.“

 

PŘEDURČENOST ČLOVĚKA

KAPITOLA JABLKO, KTERÝM SE NELZE NASYTIT, STR. 46-48

„Nejdřív Adam ulovil větev stromu s překrásnými plody na ní, potom … Potom… Teď to vidíš sám, zastavila se tvořivá mysl člověka. Doteď všechno rozebírá a ničí, snaží se poznat stavbu všeho a tvoří něco svého, primitivního, okamžitě zastavenou myslí.“

„Počkej, Anastasie. Vůbec tomu nerozumím. Proč myslíš, že se lidská mysl zastavila? Naopak, když se něco rozebírá, tak tomu říkají poznání nového.“

„Vladimíre, člověk je tak uspořádán, že nic nepotřebuje pitvat. V něm… Jakpak bych to měla jasněji říci? V člověku, v jakoby zakódované formě, se i bez toho chrání stavba všeho. Kód se otevírá tehdy, když člověk v nadšení zapojuje svou tvořivou mysl.“

„No, stejně mi není jasné, jakou škodu může způsobit rozebírání a proč to zastavuje mysl. Raději to nějak ukaž na příkladu.“

„Ano, správně. Zkusím na příkladu. Představ si, že za volantem svého auta jedeš k cíli. Najednou tě napadne podívat se, jak pracuje motor, jakým způsobem pohání kola. Zastavíš své auta a začneš rozebírat motor, ku příkladu.“

„No, rozeberu, dozvím se, jak funguje, pak ho dokážu opravovat sám. Copak je na tom špatného?“

„Ale vždyť pokud to budeš rozebírat, tvůj pohyb bude zastavený. Nedosáhneš cíle včas.“

„Ale budu vědět o autě víc. Co je špatného na tom, že získám nové znalosti?“

„Nač je potřebuješ? Tvá předurčenost není v opravování, ale ve vychutnávání pohybu a tvoření.“

„Začala jsi mluvit nepřesvědčivě Anastasie. Žádný řidič s tebou nebude souhlasit. No, možná že ti, kteří jezdí v novým cizích autech, ty se porouchají zřídka.“

„Boží výtvory nejen že se neporouchají, ale jsou schopny sami sebe obnovovat, tak nač je zapotřebí jejich rozebírání?“

„Jak to nač- alespoň ze zvědavosti:“

„Promiň mi, Vladimíre, jestli můj příklad je nezdařilí. Dovol, zkusím uvést jiný.“

„Zkus.“

„Před tebou stojí překrásná žena. Hoříš touhou po ní, líbí se ti. Ani ty jí nejsi lhostejný, snaží se s tebou spojit v tvoření. Ale chvilku před vzájemným vzplanutím k spojení, k stvoření, najednou tě napadne myšlenka dozvědět se, z čeho se tato žena skládá. Jak fungují její vnitřní orgány. Žaludek, játra, ledviny. Co jí, co pije. Jak toto všechno bude pracovat v okamžiku intimního sblížení.“

„Stačí. Už nic víc neříkej. Teď jsi uvedla šikovnější příklad. Nebude sblížení, tvoření nebude. Nepodaří se, jestli vznikne tato prokletá myšlenka.“

MODLITBA ANASTASIE

KAPITOLA TŘI MODLITBY, STR. 58-59

„Můj otče, všude přítomný!

Děkuji Ti za světlo života,

Za existenci tvého království,

Za vůli milující. Děj se dobro.

 

Děkuji Ti za každodenní stravu!

I za tvou trpělivost,

Za odpuštění hříchu na zemi Tvé.

Můj otče, všude přítomný,

Jsem dcera Tvá mezi tvými výtvory.

Nedopustím se hříchů a slabosti,

Budu důstojná tvých činů.

 

Můj otče, všude přítomný,

Jsem dcera Tvá, pro radost Tobě.

Sebou Tvou slávu zmnožím.

Všechny budoucí věky

Budou žít ve Tvé touze.

A tak to bude. Tak to chci!

Jsem dcera Tvá,

Můj Otče, všude přítomný.“

 

 

 

NEJVĚTŠÍ TAJEMSTVÍ

KAPITOLA NEOBYČEJNÁ SÍLY, STR. 92

„Věřte mi, že jsem neměl v úmyslu vysmívat se a ubližovat vám. Podle vaší vůle navždy odejdu do věže. Před odchodem vám všem odhalím tajemství, jak jen to budu umět, ale vím, že má odpověď mi druhou cestu neotevře. Právě proto vychází, že jsem vybral půl druhé cesty.“

„Tak mluv! Neotálej,“ pod klenbou chrámu zazněly hlasy žreců, vyskočivších z míst. „V čem je tajemství?“

„Je ve vejci,“ klidně zazněla odpověď.

„Ve vejci? V jakém vejci? O čem to mluvíš, vysvětli!“ tázali se žreci praotce a on jim odpovídal:

„Z kuřecího vejce se vyklube kuřátko. Vejce kachny obrodí káčátko. Vejce orlice přinese světu orla. Kým sebe cítíte být, to se vám narodí.“

„Cítím, že jsem tvůrce!“ zakřičel najednou nejvyšší žrec.

„Řekni, jak lze stvořit nejsilnější obraz?“

„Neřekl jsi pravdu,“ odpověděl praotec, „tomu, co říkáš, nevěříš sám.“

„Jak můžeš vědět, jak velkou víru mám?“

„Tvořící nikdy nebude prosit. Tvořící je schopen dávat sám. Jsi prosící, a to znamená, že jsi ve slupce nedůvěry…“

 

VEZMI SI SVOU VLAST

KAPITOLA JIŽ DNES SI KAŽDÝ MŮŽE STAVĚT DŮM, STR. 159-160

Anastasia se jakoby chvěla v nějakém radostném vzrušení. Vzývala lidi a ve mně vzbuzovala stále větší zájem o její projekt. Ze začátku se mi zdál být jednoduchý, ale zároveň jsem měl pocit jakoby poustevnice Anastasia odhalovala před všemi neobyčejné tajemství. Celé tajemství tkvělo v jednoduchosti, a pokud bychom dodrželi posloupnost, tak všechno znělo takhle.

Anastasia pokračovala:

„Nejdřív si ze všech možných vhodným míst na zemi vyber své, které se ti zalíbí. Místo, na kterém bys chtěl žít. Na kterém bys i svým dětem přál prožít jejich život. Kde bys byl dobrou vzpomínkou pro svá pravnoučata. Na tomto místě má být pro tebe příznivé podnebí. Na tomto místě si vem jeden hektar půdy navěky.“

„Ale teď si nikdo nemůže vzít půdu jen tak podle svého přání. Teď se země prodává pouze tam, kde ji chtějí prodat.“

„Ano, bohužel tak se to všechno děje. Rozlehlá je vlast, ale nikdo na ní nemá ani hektar své půdy, kde by mohl pro své děti, potomky, stvořit rajský koutek. Ale přece nastala doba začínat. Ze všech existujících zákonů lze využít nejvíce blahodárné.“

„Všechny zákony samozřejmě neznám, ale jsem přesvědčený o tom, že nemáme zákon, který by dovoloval každému být vlastníkem určité části půdy. Farmářům pronajímají i hodně hektarů, ale ne na delší dobu než devadesát devět let.“

„Nu což, pro začátek lze vzít i na kratší dobu, ale nutně je třeba vytvořit zákon, aby každý měl svou vlast, půdu. Na tom záleží rozkvět státu. A jestli neexistuje solidní zákon, tak je třeba jej vydat.“

„Lehce se to řekne, ale těžce se to dělá. Zákony vydává Státní duma. Musí udělat v ústavě nějakou úpravu nebo změnu. A v Dumě se strany mezi sebou hádají, nijak nemohou řešit otázku země.“

„Když není strana, jež by dokázala uzákonit pro každého člověka vlast, pak je třeba vytvořit takovou stranu.“

„A kdo ji vytvoří?“

„Ten, kdo si přečte o vytvořeném domě a pochopí, co znamená vlast pro každého, pro každého člověka žijícího dnes a pro budoucnost celého světa.“