Vánoční pohádka

Krásný předvečer Vánoc,

pokud vám to něco připomíná, podobnost je čistě náhodná.

Zapalte si svíčku, zachumlejte se pod deku, dejte si něco dobrého a zaposlouchejte se do naší Vánoční pohádky.

Milí přátelé, pohádka skončila. Končí i naše devítitýdenní výzva pro vás. Doufáme, že se vám nejen líbila, ale byla pro vás také prospěšná. A i když naše výzva končí, naše sdílení směrem k vám rozhodně nekončí! Užijte si se svými blízkými nádherné vánoční svátky a představujte si novou, krásnou realitu našeho budoucího času.

Přejeme vám boží pořádek, ochranu a lásku po celý vánoční čas i dny následující!

A pokud raději čtete než se díváte, níže Vám zasíláme přepsaný příběh z naší pohádky: 

František, stejně jako ostatní děti, visel na rtech staršího muže, kterému všichni říkali Petr. František miloval tyhle chvíle, kdy seděl s ostatními dětmi z rodové osady u rodového krbu. Cítil se tak blaženě, protože celým tělem se mu rozlévalo příjemné teplo a vůbec mu nevadilo, že venku je právě mráz a spousta sněhu. Sníh každou zimu přinášel do lidských myšlenek klid a čistotu. Děti ve skupince byly různého věku. Ty nejmenší, tříleté, přivedli jejich rodiče. Ty nejstarší, kterým bylo kolem patnácti let, tu byly, protože chtěly slyšet mužovo vyprávění. Chlapci i dívky hltali Petrův příběh. Odlesky z krbu ještě umocňovaly impozantní Petrův zjev a současně vyplavovaly na povrch Petrovu vnitřní něhu, kterou se snažil maskovat, ale kterou všichni pociťovali.

Jeho pronikavé, čokoládové oči a bílé vlasy a vousy nenechávaly nikoho na pochybách, že Petr je v osadě velmi váženým mužem. Petr vyprávěl o časech dávno minulých, tak dávných, že sám je nezažil. Znal je z vyprávění svého dědečka. Někdy se ani jemu samotnému nechtělo věřit, že vyprávění předků je pravdivé, ale rodové kroniky předávané v každé rodině z pokolení na pokolení to dokládaly.

Petr vyprávěl, jak na přelomu tisíciletí žili lidé ve velmi podivné době: pokrok, jak to tenkrát lidé nazývali, se rozvíjel neuvěřitelným tempem. Země byla protkána tisíci a tisíci kilometry dálnic, po kterých se obrovskou rychlostí řítily podivné plechovo-plastové krabice na čtyřech kolem. Nad hlavami lidem létala letadla, medicína dokázala transplantovat životně důležité orgány. Bylo potřeba mnoha lékařů, protože lidé byli hodně nemocní. A proč byli tolik nemocní? divila se Maruška. Protože si úplně zničili prostředí pro život, dopustili, aby dýchali otrávený vzduch a v řekách jim tekla špinavá voda. Příroda byla zcela zdevastovaná, Zemi sužovalo sucho a pak zase záplavy, vedra střídal krutý mráz, stále častěji se vyskytovaly silné vichřice. A nejen to, ti lidé byli ochotni jíst potraviny mutanty. Co jsou to potraviny mutanti? vyhrknul Pavlík. To byly potraviny, které lidé geneticky upravovali, vysvětloval Petr. Proč, když nám příroda dává tolik dobrých plodů? kroutil hlavou Pavlík. Protože lidé nejprve zničili půdu tím, že ji obdělávali těžkými stroji a lili do ní tuny chemie, a pak se začali bát, že je půda neuživí. Petr pokrčil rameny. Lidé žili ve velikém stresu, neustále někam spěchali a něco doháněli. A tak se to stále stupňovalo a lidé už viděli, že to všechno je špatně, ale netušili, jak to jde dělat jinak a lépe. V tom trysku vůbec nevnímali, že je ovládá malá skupina lidí, která jim předkládá lživé obrazy. A aby tito samozvanci mohli ovládat co nejvíce lidí na planetě, vytvořili umělý virus, který vypustili do světa. Někteří lidé začali být nemocní, dokonce někteří umírali. A skrytí vládci světa záměrně šířili mezi lidmi paniku a strach. Jejich cílem bylo přesvědčit lidi, aby si nechali do těla vpravit látku, která je ochrání před umělým virem. Tak to nebyli tak špatní, když chtěli lidem pomoci, skočila Emička Petrovi do řeči. Ano, přesně tak to mělo vypadat ‒ hodní ochránci chtějí pomoci zkoušenému lidstvu. Jenže ve skutečnosti součástí té látky byla docela malá částečka ‒ říkalo se jí čip a lidé, kdyby jí do sebe přijali, ztratili by své myšlenky, svou duši a stali by se ovladatelní. Petře, já se bojím, popotáhla Maruška. Neboj, ti samozvaní vládci už nám neublíží, sklonil se Petr s úsměvem k Marušce a vzal si ji na klín. Petře vyprávěj, vyprávěj dál, co bylo, vzrušeně vykřikovaly děti, a i dospělí naslouchali velmi pozorně a očekávali další děj.

Petr se pomalu nadechl a vydechl. Naštěstí několik desítek let předtím, než vládci připravili tento obludný plán s lidmi, se na zemi objevila kniha. To určitě myslíš Anastasii, skočil Petrovi do řeči Davídek. Petr souhlasně přikývnul a klidně pokračoval dál. Ta kniha pomohla lidem rozpomenout se na svůj smysl života tady na Zemi. Dala jim skutečný a pravdivý obraz. Lidé pochopili, proč byli stvořeni ‒ aby zdokonalovali svůj životní prostor, a tím zdokonalovali sami sebe. Poznali, že k tomu, aby se mohli plně rozpomenout, potřebují půdu. Potřebují krásné zahrady, potřebují pěstovat, sázet, chovat včely, pečovat o rostliny a stromy. A když si to uvědomili, tak šli a začali to dělat. Začali tvořit nádherné zahrady plné života, s nepřebernou hojností lákavých zdravých plodů. A stále více lidí mohlo jíst tyto zázračné plody. A lidem se začala uzdravovat jejich těla a jejich duše. A oni plně pocítili svou svobodnou vůli i touhu tvořit a chtěli víc a víc rozumět univerzálnímu božímu jazyku, kterým je příroda. Lidé se znovu rozpomněli na sílu jednotné mysli a začali ji používat.

A když samozvanci chtěli toto vše zničit, lidé se začali společně modlit a meditovali a tvořili obrazy společné krásné budoucnosti a odmítli přijmout cizí látku do těla.

Naše země se spojila se svými severními i jižními sousedy a vzniklo pásmo neutrálních zemí, kde lidé přijali plně myšlenku rodového místa. Čím více přibývalo krásných zahrad, tím více turistů přijíždělo z okolních zemí a chtěli na vlastní oči vidět ten zázrak. Naše země se stala zeleným drahokamem, do řek se vrátila čistá voda, vzduch byl plný léčivého aroma a příroda se plně obnovila v celé své kráse. Když to viděli lidé z okolních zemí, začali to napodobovat. Ale co se stalo se samozvanci? Lidé je nějak dokázali zastavit? zeptal se František. Skvělá otázka, uznale kývnul Petr.

Lidé skutečně dlouho přemýšleli, jak je zastavit. Pořád nemohli nalézt ten správný způsob, až jednoho dne jedna docela malá holčička řekla: Nastavte jim zrcadlo, ať jim ukáže všechny jejich skutky. To byl ten správný nápad! A protože v té době v naší zemi už zase média sloužila pravdě, v sedm hodin večer udělali všichni společně s televizí a rozhlasem velkou meditaci. Tenkrát se prý zapojily úplně všechny stanice. Nejprve aktivovaly srdce naší vlasti a pak všem neviditelným i viditelným vládcům nastavily zrcadlo. A oni viděli nejen své skutky a rozhodnutí, ale i důsledky těchto činů a myšlenek. Ti dobří vládci byli zrcadlem posíleni, ti špatní se zalekli toho, co uviděli a tiše se ztratili ze scény.

Mezi lidi i do celé přírody se vrátil boží pořádek. A k lidem opět přišla Láska. Ženy si začaly vážit svých mužů a muži milovaly své ženy a chránili své rodiny. A děti… Děti si už nemusely zatěžovat hlavu nesmyslnými zbytečnými poučkami v nesmyslném vzdělávacím systému. Děti konečně mohly začít opravdu studovat Prameny poznání a učily dospělé zase milovat život, milovat skutečné poznání, milovat Boha.

To byla krásná pohádka, vzdychla blaženě malá Linda, ale také pěkně strašidelná. Kdyby se lidé v té jedné chvíli špatně rozhodli a přijali by tu cizí látku do těla, tak by ztratili svou budoucnost. Ještě, že už měli obraz od Anastasie. Petr se na Lindu upřeně díval a v duchu si myslel: Děti přichází na svět se znalostí cesty. Vzápětí se podíval na rodiče dětí a viděl, že také usilovně přemýšleli o všem, co právě slyšeli. Starý muž nahlas řekl: Je to nádherné. Žijeme ve zdravé přírodě, v hojnosti všeho potřebného. Můžeme se společně setkávat a vyprávět příběhy. Můžeme svobodně tvořit na našich zahradách, jíst dobré zdravé jídlo, známe sílu jednotné mysli, nasloucháme Božímu jazyku, ctíme Boží pořádek. Pak se na chvíli odmlčel. Podíval se na všechny, vážnost byla ta tam, oči se mu vesele smály. A zítra společně oslavíme Vánoce, tak honem na kutě, ať jsme čerství. Děti i dospělí vyšli zachumlaní ven a mířili do svých domovů. Z nebe se snášely lehounké sněhové vločky a děti je se smíchem chytaly do pusy. Petr se na tu veselou noční scénu díval z okna. Děkuji ti Bože, děkuji vám rodiče, že jste se právně rozhodli, děkuji ti Anastasie.